Jdi na obsah Jdi na menu

Karel K. - ZPOVĚDˇ OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA

9. 8. 2020

Můžete to někomu říct

můžete se zeptat co si o tom myslí,

můžete se i mile usmát spolu s otázkou – a co ty na to?

 

 

 

Pokud nepoklepe přímo vám na čelo, tak na své zřejmě ano! Takto odtažitě se projeví většina lidí i z okruhu nejbližších přátel, když si zkusíte začít trochu víc pohrávat s myšlenkou co je mezi nebem a zemí.

Co je pravdy na historii, kterou uměle tak nějak známe, i když, se po trochách s přispěním vědeckého „velmi mála“ toho „velmi mála“ rozpuštěného do naší současné, dnes už tak dost unavené lidské společnosti.

Co když se zabrousí mezi hospodskými chytrolíny někam do vesmíru a začne se přemýšlet o nekonečných až nepochopitelných vzdálenostech. Rozradostněni před hospůdkou můžeme zaslechnout něco o tom, že je tma jako v ranci a není nic vidět. To asi nic vidět nebude, když se dobu přešlapovaným způsobem a hlavou zalomenou ve vazu čučí mezi domy a kandelábry vypalujícími pokřivené škleby – uslintaně drmolící něco o tom ranci, či snad tmě jako „někde“. Ano, právě v tuto chvíli je hospodský našinec opravdu „někde“! Už ví vlastně skoro všechno, jenom ta údajná tma jako „někde“ mu nedovolí s jistotnou bravůrdností a ukazujícím prstem vzhůru, spočítat těch pár vzdáleností mezi támhle těmi hvězdami. To potom s prudkým překývnutím hlavy z boku dopředu, poškrábáním se v rozkroku, uprdnutím a něžném odplivnutím někam na chodník, jelikož do teď couval po silnici – místní komunikace, by mohl i se škytnutím vyštěknout to jeho vděčné „táák a vovotom to je „.

Tímto rozhodně nechci naše současné generace lidstva nazývat hlupáky, či snad opilci, ale rozhodně je i něco na tom, že člověk volí většinou tu jakoby snadnější cestu. Vždyť je o hodně jednodušší poslouchat kdo co plácá a pak v jeho nepřítomnosti na něm nenechat nitku suchou. Vždyť tím způsobem se baví většina z nás - z lidí. I naši politici, ale jelikož jsou „politikoidní“ a politicky jim TO myslí, tak se dokážou řezat před kamerami svého národa, jen aby nemuseli vyjádřit své rozhodnutí, popřípadě odpovědět a to přímo na přímo položenou otázku. Vždy najdou něco, jen aby odvedli pozornost od své zodpovědnosti. Ale i toto nás vlastně učí zmanipulovaná historie vyhrávajících politiků, kteří svou nadřazenou jsoucností a mnohdy až narcistickou sebestředností s sebou táhnou perfektně vyladěnou bandu vykonavatelů. To se potom píše historie pro budoucí generace. Je pravda, že to, nebo jiné zřízení nedovolí svým ovečkám, aby se z té někdy i pravdivé historie dozvěděli všechno. To oni si řeknou, že by to národu, nebo nedej bože nám mohlo za pár let uškodit. „Takže tohle se tenkrát stalo takhle a tomuhle změníme rok úmrtí, proto tam už nemohl vlastně být“!

Je pravda, že tím škrábajícím se v rozkroku a se vztyčeným ukazováčkem druhé ruky směrem někam vzhůru a to i klidně před naší oblíbenou hospůdkou, bych mohl být v nedávné minulosti kolikrát i já.

Co když je ale mnoho věcí úplně jinak?

Já v téhle době - mám totiž opravdu o čem přemýšlet.


 

PROSBA


 

Bylo 1. 1. 2018 dopoledne.

Někdy před obědem, když už pominula únava ze silvestrovského hraní a slavení Nového Roku mi přišla na mysl prosba se zaměřením na můj zdravotní stav.

Jelikož můj fyzicky aktivní život se převážně skládal z manuální práce a už od útlého dětství jsem se snažil věnovat různým běžným i doplňkovým sportům, později pak ve vrcholovém pojetí a když ne nic jiného tak alespoň tréninkovými dávkami a to i po třicátém šestém roce mého věku, vybralo si oné množství fyzických aktivit svou daň na mé tělesné schránce. Jak už to s přibývajícím věkem bývá, zůstává ze sportovního nadšení jen plná skříň funkčního oblečení a ve sklepě plno kvalitního náčiní. U mne tam nudou zeví kompletní výbava na běžky a „bajkování“ (pro nezasvěcené: bajkování se pojí s láskou k jízdě na horském kole a to všude kde je to možné a krásné). Já jsem takové to „krásné“ objevil v singltrekách, kde se snoubí většinou krásná příroda s uměle vytvořenými jednosměrnými stezkami různých obtížností, které do přírody vždy umějí zasadit ti správně nadšení a odhodlaní lidé provozující a milující horská kola.


 

Vrátím se ke zmiňovanému novoročnímu dopoledni. Tak jako téměř pokaždé, když přijdu před polednem do kuchyně, se nehorázně pletu a začnu něco míchat na plotně i když to není vůbec zapotřebí. No rozhodně se to nepřipálí. To už mě má milá žena zase, ale ještě s úsměvem chce vyhnat, když vtom si stačím postěžovat, že mě ten kotník po tom silvestru zase nějak víc bolí. No říkám nahlas: „ Rok a půl po operaci a stejně to není dobré. Na kole jezdit docela můžu, ale nikam nedojdu. Ježíšek mi přinesl trekové hole, ale i s holemi dojdu sotva na náměstí kilometr vzdálené a i tak každou chvíli zastavuju.“ Zvedám hlavu s pohledem někam nahoru, spínám ruce a prosím: „Prosím Vás Mimozemšťané pomožte mi uzdravit můj nemocný kotník prosím, prosím“.

Já vím, zní to ulítle. Snad až trapně, ale přece jenom je po té mimořádné akci, tak i absence několika miliónů buněk bere za své i když od srdce a s upřímností to bylo. Odpoledne ještě proběhlo posezení s přáteli cyklisty po takzvaném „novoročním švihu“ a večer se šlo úplně normálně spát.

To jsem ovšem ještě netušil, co se bude v noci dít!


 

NÁVŠTĚVA

 

Byl to zvláštní zvuk, co mě ponouklo změnit polohu z ležmo na podepření těla loktem pod pravým bokem. Na pravý bok proto, že vlevo blízko mé postele je situované okno a zmiňované zazvučení přišlo někde snad z chodby, od vnitřku domu. Možná z celkového prostoru s okamžitým odrazem v mé mysli. Nebyl to ani třesk ani snad přímo tón, ale něco krátkého obojího v jednom. V každém případě mě tento zvuk donutil upozornit, a ukotvit můj zrak na vždy otevřené dveře ložnice s částečným výhledem do zmiňované středové chodby.

Okamžitý přeryv myšlenek – co to bylo, někdo snad navštívil náš dům? Je to přece jen dřevostavba a mohl by být slyšet každý krok. Ještě víc jsem zbystřil a s pootevřenou pusou, nehlasný a opřený na lokti, civím do nejbližší části chodby. Už žádný zvuk. Jen se mé přivírající oči v okamžiku změnily v částečně vyděšené a v tu chvíli zvídavě překvapené, ve dva nejdůležitější, dva body mého strachem rozechvělého těla.

Mám se bát, nebo křičet? Nic z toho, jen hltám pohledem a v mikrosekundě si uvědomuji – vždyť jsem před obědem prosil o pomoc s mým stále nemocným kotníkem. Dozajista jsem měl v obličeji nenapodobitelně strnulý a dychtivý výraz v jednom.

Chodbou se ve výšce přibližně jednoho metru nad zemí pomalu začalo do ložnice sunout tmavě červené světlo o neveliké intenzitě. V okamžiku mi bylo jasné, že to není jenom samo světlo, ale že by mělo mít také někde svůj zdroj.

Nevznikalo žádné velké osvícení daného prostoru. Jen se ten pohyblivý, polojasný červený koláč sunul průchodem do naší ložnice, když v tom se objevil onen očekávaný zdroj světla. Ve výšce 80-100 cm nad podlahou se majestátně nesla jakási rudá jiskřící, nebo spíše lehce oscilující koule velikosti tenisového míčku. K mému nezadržitelnému a až plně oněmělému úžasu tato velice poklidně, pozitivně vyhlížející sestava světla a jemných jiskřiček vibrujících na červené kulaté základně spočinula uprostřed volného prostoru ložnice. Ani jsem snad nedýchal, jen vím, že se tato mnou označená výprava sunula prostorem 10-20 cm za sekundu, což byl dostatečně velký čas na to, abych se hned dvakrát za sebou zpotil. V tom přišla změna, kdy světlo se svým zdrojem ztrácelo na intenzitě, až jakoby vyprchalo. Ale to nebyl ani zdaleka vůbec žádný konec. Prostor uprostřed ložnice zcela nevydechl, ale počal se zaplňovat slabou siluetou jakéhosi tvaru plazmatické postavy. Byla málo zřetelná, ale posuny v pohybu jsem částečně viděl, částečně vytušil, ale hlavně jsem opět poznal, co to znamená zpotit se s obav a úžasu najednou. Když se to stvoření ke mně pomalu sklánělo (pomalu jakoby ho brzdil vzduch), přejel jsem očima na, pod ním, v poklidu spící mou milovanou ženu a cítil se jak totálně oddaný pes svému pánu, v očekávání projevu zda něco neprovedl. Automaticky jsem povolil loket a lehl na celý bok. Můj pohyb byl snad ovládán v nějaké jeho synchronizaci. Teď je to úsměvné, ale znovu jsem se celý orosil, a jen hlavu s částí spodní ruky jsem měl částečně odkrytou. To už se ve mně nenašla ani odvaha nechat zmiňovaný nedobrý kotník – co kotník, ani prst nesměl ven. Jen jsem nenápadně o sebe třel nohama a schovanou rukou mačkal a popotahoval přikrývku, abych se několikrát utvrdil, že opravdu nespím. Nespal jsem! K tomu mi přišel jen pocit výrazného zpomalení a uklidnění reakcí.

Tato sotva zřetelná postava mi jakoby odložila k bližší straně manželky polštáře tři různě spojené i volně a krátce posunující se jakési obrazovky, které samozřejmě také nebyly z hmatatelného materiálu, ale byly něco jako holografický přenos, anebo, jsem pak vlastně ty hologramy na vlastní oči opravdu viděl. Tuším, že v Matrixu se něco podobného objevovalo, jenom byly proti těmto obrovské. V tuto chvíli jsem už nebyl schopen ovládat ani oči. Ne nebylo mi ubližováno, ani nepohodu jsem necítil. Jenom jsem si připadal napůl vypnutý. Jak omámený a smířený jsem zíral na tyto tři „monitory“ o úhlopříčkách asi šest palců.

V současné pokoře a úctě k neprobádaným souvislostem u těchto neznámých skutečností je nasnadě si říci, zda bychom jako, lidé neměli opravdu přibrzdit s názorem na to, jak jsme perfektní a skoro dokonalí. Vždyť čím větší možnosti máme, tím větší neplechu napácháme Té - nám propůjčené překrásné planetě. Naštěstí už mnoho vědců ale i obyčejných lidí chápe, že tu nejsme sami a ne jen v trojrozměrné dimenzi, tak se snažme pochopit a protlačit jen věci pro Dobro. Ale už dost filozofie a zpět do ložnice.

Zřetelné obrazy, které jsem pozorně a oddaně sledoval, mi nabízely něco snad normálního, co se týče pochopení. Na té vpravo mi byla ukázána krásná mladá žena v uniformě barvy slonové kosti a asi černým částečným olemováním na pokrývce hlavy. Jen trochu mi to připomínalo uniformu letušky. Tvář té ženy byla dokonalost sama. Zvláště pak při pootočení z boku čelem k mému pohledu. Okamžitě jsem zapomněl, nebo možná nepoznal barvu jejich očí, protože jsem pociťoval netaktnost střetnout se s jejím pohledem. Myslím, že jsem v tu chvíli správně pochopil, že mi daná, velmi vážená a krásná dáma byla představena.

Na levé projekci se rychle měnily obrazy. Měnily se tak rychle, že jsem je z drtivé většiny nestačil ani vnímat. Trochu mi to možná s nadsázkou, možná bez nadsázky připomínalo jakoby nějaké přečítání, nebo snad stahování obrazových údajů – informací, nebo snad předčasových skutečností, nebo stahování mého zdravotního stavu? To si říkám proto, že v té samé době se na prostředním holografickém přenosu zobrazila také žena, při dnešním našem srovnání věku tak 35-40 let připomínající lékařku, ne v bílém, ale v zelenomodrém světlém mundůru a byla vidět také jen do půl hrudi. Její úkol byl jasný. Řádně mě prozkoumat. To jsem okamžitě pochopil z jejího maximálně soustředěného výrazu k mému obličeji. Očima mě studovala a její ruce prováděli na něco, co nebylo vidět obsáhlé záznamy. Díval jsem se tak z 20cm přímo na ni. Ona si mého pohledu nevšímala, jen zodpovědně študovala veškeré detaily obličeje a stále psala. A pak se to stalo! Zaměřila se mi na levé oko. Možná se neovládla v krytí, možná to je u nich běžné a možná vypadají úplně, ale úplně jinak než my. Zasekla se pohledem do onoho levého oka a pomohla si vysunutím svého oka, kdy jakoby shrnutá kůže víček doprovázela uceleně to její oko až do téměř kontaktní vzdálenosti s mým okem. Vůbec to ve mně nevznášelo žádný pocit nějakého odporu, či snad hrůzy. Spíš jsem byl ohromen tímto zkoumajícím, nebo snad chcete-li špízovacím okem. Tak na tři vteřiny soustředění a hned jakýsi rychlý záznam. Jako by byla s prominutím naše paní doktorka v obavě, že se začnu hýbat.

Do této chvíle jsem byl pod totálním zklidněním, zřejmě nějakým vnějším ovlivněním a to už od té doby, kdy jsem zalehl pod nabídkou oněch třech holografických projekcí. Proč projekcí? Vypadalo to, jako když se z rukou změněné plazmatické postavy vytvářely tyto tři obrazy a ona Ta postava mi je předsouvala před obličej. Skutečně jsem už nebyl nucen, zřejmě nucen, držet upřený pohled do jakési mobilní vyšetřovny.

Trochu jsem zaostřil zrak a celá ta paráda se z polštáře i z prostoru vytratila. Ještě jednou jsem přivřel pohled, abych se setkal se zbytkem mizejících obrazů. Znovu hledím jako opařený směrem ke dveřím a do chodby, ale to už si jen po vteřinách vzduchu přehrávám to zvláštní snad mimo časoprostorové představení. Byli u mě! Museli být u mě, protože jsem byl vzhůru. Měl jsem to pod kontrolou. Jen když přišlo ke zmíněnému blízkému zkoumání, či snad vyšetřování, ucítil jsem úplné uklidnění, nebo snad nějakou paralyzací a nenapadlo by mě ani mrknout.

Nerad bych zabředl do nějakých polemik, natož zbytečných domněnek. Prostě jsem si poprosil, jak je na začátku uvedeno a ještě tu noc, někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní, se mi dostalo této cti.

Jelikož jsem nastupoval ve 14:00 hod. na odpolední do práce, měl jsem celé dopoledne na přemítání a přemýšlení o té noční velmi vzláštní a jedinečné a příjemné zkušenosti. Proč ji nazývám příjemnou? Hlavně proto, že jsem ucítil osvobození, nebo snad minimálně naděj, že mám šanci a možnost volby vybrat si jinou situaci, než je likvidace vlastní duše a snad i duší mých blízkých a milovaných, vlivem té nehorázné světové politiky duševně zbídačených a egocentrizmem zkažených osobností, co jí vládnou. Jestli tu na zemi jsme za trest, jak se říká, tak ač mi to nepřísluší, právě takové bohaté chudáky lituju, protože to, co je pravděpodobně čeká, jim rozhodně nezávidím.

Vím, každý bychom měli pracovat právě na sobě. A tak jsem to dopoledne vzal telefon a vytočil číslo mého nového (vlastně už rodinného) přítele, se kterým jsme se seznámili při řešení vážných zdravotních skutečností. Pan František hned moc dobře pochopil s kým jsem měl tu čest, a ani po mém vyprávění nočního příběhu nezapochyboval nad připomínkou, že pravděpodobně se mnou mají nějaké úmysly. Zní to dosti nadsazeně, ale komu a kdy se taková věc přihodí. Po několikáté si mohu říci, že to zní až extrémně neuvěřitelně, ale s tím se opravdu nedá nic dělat. Teď mohu jen s pokorou děkovat a s úsměvem snášet všechny možné „lichotky“, že jsem se zbláznil, jestli tohle myslím vážně. Ono je i pravděpodobné, že někteří lidé mají také něco takového za sebou, ale nevylezou s tím napovrch, nebo si myslí, že se jim to zdálo, i když to třeba zrovna mohla být skutečnost.

Také je velká škoda, že převážná část dnešní společnosti se nechá nést silným proudem materiálního vlivu a nemá toliko zájem o to První a hlavní, o svou Duši. Vlastně o sebe. O svou jedinečnou Duši ve své materiální osobnosti.

František mě v rozhovoru velice uklidnil a se sdělením, že mám velké štěstí, mi poradil, abych se v té rovině s pokorou pohyboval dál. Ale o tom se rozepisovat už nebudu.

Následovaly další hodiny stálého vracení se k Té noční příhodě a bylo zajímavé, že v práci, ač jsem na to co chvíli myslel, jsem se mohl plně a čerstvě soustředit. I to vidím jako podtržení slova „Pozitivum“, silnou čarou.

Ten večer jsem zalehl s částečnými obavami, ale samozřejmě i s neutuchající zvědavostí, zda se bude něco dít dál.

V poloze na zádech si přeříkávám svou vlastní modlitbu s prosbami za odpuštění mých nesčetných malých i větších hříchů. Prosba pak pokračovala i formě o další podobné záležitosti týkající se vylepšení stavu mého kotníku. Byl jsem připraven, ale kromě nočního výletu na toaletu, při kterém jsem nenápadně zkoumal okolí, se do ranního probuzení, nepřihodilo nic. Co jsem také ještě mohl chtít víc? Zůstávám v klidu a v pokoře.


 

Další noc už neproběhla tak hladce a bez prožitků.

Probralo mě jasné třesknutí. Zvukově, něco mezi prasknutím a silným krátkým mlasknutím ve vysokém tónu. Vnímal jsem tento zvuk velice obsáhle. Zazněl mi uvnitř v hlavě a měl jsem pocit, že v ten okamžik zaplňuje obrovský, snad veškerý možný prostor. V tu chvíli jsem se okamžitě a v očekávání, hlavně kde a co uvidím, probudil.

Teď už jen pokorně a v tichosti podepřen na posteli zkoumám celý prostor ložnice. Má milá vedle mě spokojeně, jemně oddechuje a já se snažím přizpůsobit oči nějakému jinému časoprostoru. Snažím se ovlivnit a zapojit tzv. třetí oko, s nímž už jsem měl párkrát zkušenost při meditacích a diagnostikování i v dřívější době. Nic ale neshledávám, jen se mi chce najednou rychle spát.

Bylo to okamžité usínání a navíc jsem si to plně uvědomoval. O to horší bylo probrání. Nebo já nevím v jaké situaci, či fázi spánku jsem se to nacházel, ale v žádném případě bych to nechtěl prožívat nějak moc často. Možná to byl někým řízený jakýsi umělý spánek, nebo snad běžné, ale okamžité snění, abych se to - něco dozvěděl.

Myslím, že každý má za sebou nějaký ten sen, kdy před někým, nebo něčím utíká, ale ne a ne se odlepit z místa, natož udělat rychlejší krok. A přitom se k vám nějaká ta hrůza rychle přibližuje. Člověk začne ze zoufalství křičet ze spaní, až se z toho celý zpocený a vyděšení probudí, nebo ho probudí jeho blízký z vedlejšího lůžka. To se potom stává, že jemné pohlazení od manželky může časově souhlasit s chvílí, kdy už na vás dotyčná hrůza vztahuje svou ruku a v ní z pravidla drží nějaký nástroj… V tu chvíli člověk při výkřiku úplně ztrácí hlas a rovněž přichází maximální úleva při pohledu na svou drahou, druhou polovičku a její soucitný pohled s otázkou, „co se ti to proboha zdálo?“


 

Právě tento okamžik je pro mě a pro můj duševní vývoj dobrý, potřebný a účelný. I když na mě dorážel někde v mém nitru, jakoby uvnitř v dutině těla, polonahý muž středního věku, zarostlé tváře a trochu do podoby mého zemřelého strýce, tak to vidím v danou chvíli v očekávání nějaké příhody jako jasný podnět pro vyřešení si jakési duševní záležitosti. Mohl by to být strýc, který pro svou Duši zrovna moc nehoroval, natož aby ji miloval. Ani já jsem sním nebyl zrovna v nějakém roztomilém vztahu, i když jsme se nikdy nijak nenapadali…… . Vždy jsem byl na něho slušný, ale stejně jsme se moc nemuseli. To už je pryč, ale pokud to byl on a byl u mne jakkoliv uvězněný, provedl jsem prosbu za odpuštění a očištění jeho i mojí Duše.

Pokud to strýc nebyl, tak to byla mně, záměrně zviditelněná sub-osobnost, reinkarnovaná, v mé osobnosti. Říkám to úmyslně proto, že je snad i podle tohoto příběhu mé zpovědi poznat, že svou Duši začínám konečně trochu víc milovat a rozhodně mi není mnoho věcí lhostejno. To ty prosby, to ta odpuštění, to ta žádost a následná návštěva od jinud a nakonec je to do sebe spirálovitě zapadající i spolu se studiem AllatRy. Už v tuto chvíli jsem nesmírně šťasten z poznání jedinečné naděje k zachování či očištění mé jediné Duše. Jak píší v AllatŘe: „Tvá Duše může tak dlouho reinkarnovat a trpět jako sub-osobnost, dokud se nevzdáš síly a vlivu materiální podstaty, kdy po každodenních skutcích pro dobro pak tvá Osobnost splyne s tvou Duší (s tebou) pak nastoupíš cestu k Nirváně a tehdy jsi osvobozen na věčnost.“

Vím, jsou to silná slova, ale když neuděláš nic, nepostoupíš ani o krok…

Byl ve mně, někde uvnitř, ten výjev zarostlého muže. Celým tělem narážel, až se prohýbal. Uvnitř mezi holými stěnami láteřil a lamentoval a pěstmi bušil do všech stran. Nic z pohybů jsem necítil, jen silné psychické ohrožení, ve kterém jsem reagoval pouze kňučením, jelikož na víc jsem se nezmohl. Nešlo to – hnout se.

Mou ženu to moje kňučení vzbudilo a hned pochopila, že jsem v nějakém ohrožení. Začala mě hladit, k mému ještě většímu znepříjemnění situace, hladila mě po tváři, a tak následovalo vysvobození formou vzbuzení. Velice se mi ulevilo, ale jí jsem zatím ještě nic neprozradil, i když o první návštěvě ode mne podrobně věděla.

Tak to byla první část dnešní noční příhody. Pootevřel jsem na chvíli okno pro vyvětrání, ať už toho, či onoho a jen jsem trochu oschnul, v klidu jsem usnul.

Jelikož spím, tak nevím po jaké době začínám vnímat. Ne moc, ale přeci jen něco, něco nepohodlného. Když vás na konci léta ve spánku začne pronásledovat komár. Když slyšíte jeho bzukot, a vzbudíte se škrábajíc nepříjemně bolestivý vpich. Píchnutí od madam, čerstvě „gravidní“ komárky, která touží splnit svoji čestnou povinnost o zachování rodu s přispěním právě té vaší kapky krve, tak jste zažili něco běžného a podobného jako já. Akorát, že u mě to nebyl ani komár, ani to nebyla blecha. Po komárovi je vždy vidět otok, nebo červený pupínek, ale vždy je poznat, že do nás komáří samička vpustila svůj toxický koktejl proti srážlivosti krve. Blecha to většinou provede vícekrát na menší ploše našeho těla a zůstanou po ní dost velké červené flastry na kůži. Vím to moc dobře, protože už mám třetího psa za sebou a každý pes občas chytne blechy, co se na člověka v každém případě občas zatoulají.

Tak tohle ne. Tohle nebylo ani jedno. A štípalo to velmi intenzivně, určitě pod vlivem předané zprávy do mozku, že mě něco píchá. Asi proto, že je to běžná reakce, když něco píchne a většinou to pak svědí atd.

Zajisté jsem spal, ale několikanásobné štiplavě – pronikavé píchnutí mě okamžitě vzbudilo a už se škrábu. Když jsem z procitnutí začal vnímat, což bylo hned, přišlo mi na mysl, že jsem byl něčím, nebo někým asi šestkrát píchnut, a to v oblasti horní části krku, mandlí a až k bradě. Jsem si jist, že jedno píchnutí bylo provedeno přesně v místě, kde mám jizvu po operaci uzlin provedené v době, když mi byli tři roky.

Chvíli se škrábu na bolavých místech a uvědomuji si, že mě vlastně nemá co a kdo píchat nebo kousat v tuto dobu. Komáři nejsou, mušky také ne a náš pes jménem Amigo teď blechy na sto procent nemá a pod postelí ježek nebydlí. Navíc, jak je známo, vše se dá identifikovat. Ještě se chvíli škrábu a s mírným podezřením sleduju prostor té naší „zážitkové“ ložnice. No nic, vstal jsem a jdu se podívat do koupelny do zrcadla. Světlo mučí oči, ale když si zvyknou, shledají, že v postižených místech na mém krku není pranic vidět. Přisvítím si na zrcadle a nevidím ani zrudnutí kůže z mého celkem náruživého škrábání. Je to divné. Ještě stále to svědí a to dost hluboko pod kůží a svým vlastním okem nevidím ani jeden detail vpichu, nebo co to vlastně bylo. Několikrát si krk opláchnu studenou vodou, ale je to k ničemu. Pak volím osvědčenou Alpu. Opět bez výsledku z tišení. Jdu se do kuchyně podívat kolik je hodin. Napiju se vody a ještě v tu samou minutu, za pět minut tři ráno ulehám na zpět vedle své drahé.

Moje milá a celoživotní partnerka manželka Iva byla vzhůru a dychtivá zvědavostí, co se zase děje. Všechno jsem jí dopodrobna povyprávěl a šli jsme spát. Nemá to se mnou holka lehký. Těch různých překvapení za dvaatřicet let. No a teď už snad v klidu usnu. Jen tak si o všem přemýšlím, až z toho nakonec chrrrrr.

Jelikož jsem se od Františka dozvěděl, že případná komunikace osobností a řeknu opatrně s něčím, či s někým jiným, nebo snad od jinud, bývá nejkvalitnější a nejpříhodnější mezi 2. až 4. hodinou k ránu, začínal jsem věřit, že i toto dnes s tím může mít něco společného.

To kdybychom, mi lidi nečetli a nesledovali ty zhovadilosti v tisku a jiných manipulačních médiích, neměli bychom k pochopení mnoha důležitých souvislostí našich Duší s Vesmírem tak daleko. To je ale ovšem krajně nežádoucí, abychom jsme se vrtali v něčem jiném než je tak obchodovatelně a výhodně závislá naše Materiální podstata.

A tak chci říct, že jsem spal jenom chvilku, protože noc zvláštních dějů ještě neskončila.

Nevím, jestli už v tu dobu, nebo si to jenom myslím, že v tu dobu, jsem zase „nespavě“ vnímal. To teď v každém případě ležím na zádech a pociťuji určitý nevýrazný tlak přímo ve tkáni těla od kůže kolmo směrem nad prostor žaludku. Abych upřesnil: jako když si dáte otevřené dlaně vedle sebe. Prsty kolmo na střed žaludku. Na obě dlaně vidíte a zatlačíte proti žaludku, že se vám prsty promáčknou 2-3 cm hluboko. Když chvíli vydržíte, tak takový podobný tlak, ale bez vjemu doteku a jakéhokoliv promáčknutí. Jen ten vnitřní tlak v tkáni. Trochu mi to připomínalo stav zmrazení, nebo lokální znecitlivění, když mi doktor šil nějakou tržnou ránu na hlavě. Možná si říkáte – ta tvoje hlava, ta asi dostala ran podle toho, co tu píšeš. Každý nějakou tu ránu dostal a dostane, jenže jsou věci, které je zapotřebí sdělit i ostatním. Ten mírný tlak trval několik vteřin, 10-15vt. Ještě než to povolilo, sem si uvědomil, a ještě se přesvědčil, že jsem vzhůru. Samozřejmě, že mě myslí prolétlo, že se asi ve mně někdo hrabe a Bůh ví, co dělá, co si vezme, nebo co tam dá. Trochu jsem se toho bál, ale zvědavost a možná i trocha neplánovaného odevzdání se osudu mi nedovolili žádného pohybu. Mohlo to být zase nějaké vyšetření. Ještě víc jsem ale znejistěl, když se chvíli před uvolněním jednoho tlaku objevil tlak druhý a to v podstatně větším rozsahu. Zase to probíhalo velice pomalu a zlehka. Aby mě to zřejmě nějak moc nevyplašilo. Bylo úplně jasné, že se něco děje i dál.

První vjem jsem tedy měl napříč zprava do leva ve výši těsně nad žaludkem. Přesně středem a kolmo od prvního vjemu jsem vnímal druhý narůstající tlak, vedený směrem dolů až někam, asi 10 cm pod pupeční jamku. Bylo to identické jako v prvním případě jen asi dvakrát delší.

To už mi nedalo, a když se intenzita tlaku podstatně zmírnila, osmělil jsem se osahat své vlastní břicho s obavou, jestli je vše v pořádku. Hned jsem opatrně promačkával „téčko“ velikosti asi 15x30 cm, a skutečně jsem jasně ucítil, že to místo není vůbec stejné jako okolní tkáně. Myslím po hmatu jsem ta místa cítil jako mírně zduřelá a navíc dosti citlivá, až mi z toho hlavou prolítlo, že jsem snad po nějaké operaci. Vlastně ještě druhý den, když jsem si zacvičil, moc dobře jsem o tom věděl.

Několikrát jsem to ještě prohmatal a při větším zatlačení ta místa opravdu bolela. Ležím z toho překvapení pěknou chvíli v tichosti na zádech a přemítám si, co se všechno událo a spekuluji o tom, zdali to všechno bude pokračovat, a třeba i gradovat? A jak to budu dál snášet, pokud se bude něco třeba ještě intenzivnějšího dít? Pak si možná trochu naivně říkám, pokud to má být pro moje dobro, tak budou snad k mé psychice ohleduplní a navíc určitě o tom všem vědí o hodně víc než kdokoli z nás a vědí, co dělají.

Při této myšlence mi přišlo porozhlédnout se zase po okolí. Nezaostřeným pohledem pomalu směřuji do středu místnosti a prostoru dveří- nikde nic. Ale přece jen. V místě rohu výklenku nad komodou nalevo od dveří jakoby visí těsně pod stropem s části kulatý a s části zvláštně dělený předmět o průměru tak 40-50cm. Je z větší části přibližně barvy kompozitu a až do černa, ale se střídavě lehce lesklými cihličkami okolo dvou až tří centimetrů velikosti se střídajícími se čistými průzory. Taková různá okénka a destičky, které se chvílemi nacházeli v pomalém pohybu. Viděl jsem to jen pár vteřin. Déle jsem neudržel pohled a systém, nebo snad obrazce jsem nepochopil a ani nerozeznal. Tato pravá přední část byla do tvaru koule, ale levá zadní se nacházela různě stupňovitě a prostorově dělená. Mám tušení, že jsem v těch střídavých okénkách zaznamenal jakýsi snad vzdálený pohyb. Možná něco jako vzdálený svět uvnitř. Pohyb byl nepatrný až nejistý, ale stačil jsem si za tu chvilku všimnout, že tam něco bylo.

Ještě chviličku si hladím břicho, až se mi objekt dojista vytratil z pohledu.

Pak už to nešlo vrátit a taky myslím, že jsem toho měl tak akorát dost. Dále jsem v klidu sdílel lože se svou milovanou a něžně pochrupávající manželkou až do rána, kdy já se probouzím a ona už na mě chvíli zkusmo mrká očima, jestli procitnu, ale je při tom potichu jako myška. Otevřu oči a s podorlickým nářečím zahlásím jen „ bodejť bych nespal po těch nočních peripetiích“.


 

Stejně jako každý večer když ulehám a vlastně teď poslední dobou, a to hlavně po novém roce abych upřesnil, provádím určitý rituál prosby, aby mělo začaté dílo pokračování a z mého pohledu smysluplný průběh a pokud možno zdárné dokončení. I když je pravda, že já to vlastně v těchto dimenzích vůbec chápat nemusím, tak zůstávají prosby a tolik důležitá pokora, na které jsem mimochodem musel poslední dobou řádně zapracovat. Však nakonec kdo ji má a jak velkou a jak ji bere vážně? To je vždy slovo k zamyšlení.

Aby toho nebylo málo, 9. ledna 2018 je 0:45hod. a mám za sebou dosti nepříjemnou příhodu. Nedivím se, protože když probíhají samé pozitivní věci, jsou stále ještě k řešení a v projevech nějaké protiklady, které nám chtějí něco sdělit, nebo nás chtějí prostě jenom dostat. To poslední se myslím událo právě před chvílí. Nevím, jestli to byla zkouška nějaké mé odolnosti, nebo síly a zkouška zakotvení mé Duše v mé osobnosti. Asi to patří k tomu všemu co se poslední dobou okolo mě a se mnou děje, ale v každém případě jsem si „užíval“. Ještě že to trvalo snad jen několik málo minut. Žena byla vzhůru a opět musela poslouchat nějaké to mé kňučení. Od minule, jsme se domluvily, že když se něco podobného bude opakovat, tak do toho nebude nijak zasahovat, aby nenarušila případně nějaký potřebný proces.

Bylo to určitě ve spánku. Je jasné, že jsem ležel obličejem směrem k oknu a najednou jsem pocítil velký nepříjemný tlak do zad. V tom spánku jsem si to neuvědomoval. To uvědomění odkud to přichází, mi přineslo jakési vjemové centrum někde uvnitř mozku. Zcela zřetelně a aniž bych se otočil, tak ze stejného místa jako se nedávno nacházela ona plazmatická postava poskytujícími s prominutím obrazové „show“, přicházel ten systematický palčivý tlak. Neotočil jsem se, protože jsem instinktivně věděl, že v žádném případě nesmím. To nebyl strach, ale jasný vnitřní příkaz, o kterém jsem ani setinu sekundy nepolemizoval. V podvědomí jsem viděl černotu nejistého tvaru přesně uprostřed místnost a objemu tak 0,5m3. Nemělo to žádné viditelné strany ani hrany. Byl to takový trojrozměrný zhuštěný „černý mrak“. Spodní část byla ke mně přihnutá a vytvářela jakýsi posunující tlak, až jsem cítil maximální prohnutí v zádech. Přitom jsem neustále vydával ten kňučivý nešťastný zvuk podtrhující neschopnost se jakkoliv bránit a ze kterého jsem se nakonec probudil. Žena byla už ke mně nakloněná, a při otáčení jsem si myslel, že má na mých zádech ještě položenou ruku, kterou mě kontaktuje k záchraně. V tu chvíli tlak ustal a na otázku k ruce mi odpověděla, že se mě celou dobu ani nedotkla, tak jak jsme se už prve domluvili.

Tím víc jsem si uvědomoval sílu prožitku. Na pátrání po prostoru nebyla tak nějak chuť. Zašel jsem se do kuchyně napít a zjistit čas. Hodiny ukazovaly těch 0:45. Má milá už zase asi spí a já za chvíli též.


 

14. 1. Někdy po půlnoci.

To bylo nějakého křiku. Ptačího Křiku. Dnes běžně i ve městě někde na hoře ve větvích smrku, nebo krásné borovice si staví hnízdo párek poštolek. Ale co hlavně? Příšerně u toho vřískají.

Alespoň mě to tak v roce 2014 připadalo. V tu dobu jsem měl asi jako každý druhý hromadu starostí v práci a na vlastním domě další práci. Po padesátce to prý už není jako za mlada. To mohu jen potvrdit. Jelikož jsme se doma rozhodly, že si zvelebíme domek zateplovací fasádou a změníme systém topení, nezbylo nic jiného než opět po pár letech přiložit ruce (nebo spíš celé tělo) k dílu. Vždycky jsem si byl schopen udělat skoro všechno sám, a i když mi přišel občas bratr pomoct s tou nejtěžší prací, měl jsem toho až po zuby. Dost často mě bolíval pravý kotník, ale vždy se to nakonec zlepšilo. V každém případě jsem to všechno díky fyzickému a psychickému stavu dost špatně snášel. Práci, tu jsem zvládal, ale vzteklost a nervozita se mnou pěkně lomcovali. A to byl ten důsledek toho, že když bylo zapotřebí množství sebeovládání, mé nervy jak špagáty napnuté začaly ještě víc trpět pod nepřestávajícím hrdláním hrdliček a řvaním poštolek buď na našich borovicích, nebo sousedově smrku.

Už jsem to nevydržel a po přeladění jakési debilní reklamy v rádiu na jinou frekvenci jsem došel pro vzduchovku a ta vykonala své. Byl jsem přesný až mě z toho zamrazilo. V tu chvíli jsem byl totiž přesvědčený, že to musím udělat (plašení vůbec nestačilo), nebo mě odvezou s infarktem.

Druhá část této žalostně rozhodnuté a dokonané scény, bylo zakopání chudáků nebožtíků. Občas se tím směrem podívám a vzpomenu, jak jsem při ukládání opeřenců propukl v pláč. Jakási úleva to sice byla, nebo spíš provedená změna, ale s absolutním politováníhodným svědomím, že jsem si asi zadělal na „pěkný“ problém. Nečisté svědomí se mi často připomínalo. Mnohokrát jsem se omlouval a tuto noc po sérii už zmíněných jiných zajímavých nočních příhod mi přišlo právě na řadu připomenout to mnou zmiňované trestuhodné rozhodnutí.

Jak už jsem zmínil v první větě „To bylo křiku“, ale já tvrdě spal. Zdálo se mi o poštolkách, jak vyvádí u sousedů na smrku a vtom ten křik přidává na intenzitě, až se z toho docela probouzím. Otevírám oči a křik utichá. Okamžitě mi bylo jasné, která bije, jelikož to není první noc, co se něco děje. Je to zase tady. Pohybem končetin se utvrzuji, že jsem opravdu vzhůru a s plně otevřenýma očima přemýšlím, kam se podívám, až se pohnu. Ještě mi v hlavě zní ozvěny stěžujících si poštolek, ale já se musím rozhodnout, co udělám. Zatím všechny výjevy co jsem měl spatřit, se odehrávaly v centru místnosti. Proto i teď s jasnou předtuchou přejíždím zrakem do tohoto místa. Rozhodně tam není prázdná tma! Takže je jasné že, když přimhouřím pohled a vyvolám tak nějak nadneseně rozebrání prostoru, neboli zapojím třetí oko, zjišťuji mou dnešní noční návštěvu.

Už je mi jasné proč ten ptačí křik, mé obavy se potvrdily, a to co vidím, mi rozhodně kuráže nedodává. A proč taky, když od probuzení intuitivně očekávám ortel, nebo aspoň napomenutí od velice sofistikovaného doprovodu z jiné dimenze. Opět jsem účastníkem pohledové konfrontace obyvatelů více dimenzí. Osobně se dívám do očí stvoření, které silně připomíná Hlavu dravého ptáka. Znovu musí být z mého pohledu cítit velká pokora a teď i prohřešek. Nevím, co se bude dít, ale ta velmi přísně vyhlížející opeřená Tvář se na mě upřeně dívá a já dostávám strach. Z jeho pomalého, ale zřetelného pohybu si opět uvědomuju, že nevidím jen nějaký obraz nebo přelud, ale jasně si utvrzuju, že tu nežijeme sami a jen v té námi viditelné trojrozměrné dimenzi. Těch skutečností se mi už naskládalo podezřele moc. Je ale pravda, že jsem to sám vyvolal a moc za tato poznání a zkušenosti děkuji.

Opatrně pohledem odcházím od lehce zřetelné postavy, mým způsobem popsanou - veliké tváře dravého ptáka a se spojenými dlaněmi se schoulím na lůžku a s velkou pokorou prosím za odpuštění těžkých hříchů, co jsem se právě u tohoto druhu dopustil. Rozpoznávací způsob vidění jsem už dávno ze strachu opustil. Myslím, že to tak mohlo být a už jen důrazně opakuji své modlitby za odpuštění. Po chvíli se situace uklidnila a já mám možnost hodnotit.

 

Jak hodnotit?

Další nečekaný výjev. Nečekaná, nebo snad i po těch minulých už i tak trochu čekaná situace. Začalo to prosbou o uzdravení mého kotníku, abych zase mohl bez bolesti a čistě chodit a ona po prvním vyšetření, dá-li se to tak říci přišla rekapitulace mého konání v našem materiálním světě. To je v pořádku. Je ale možné, že ne úplně všechno správně pochopím. Třeba nestihnu prozřít a správně pochopit kroky, které jsou zapotřebí k záchraně. Teď už vím na sto procent, že už nejde jen o kotník, ale hlavně o záchranu mé vlastní jedinečné Duše.

Všechno už mi dneska nahrává tomu, že mi někdo ukazuje nějakou Cestu, nebo se mnou něco zamýšlí a nebude to zrovna od sousedství za plotem. Je však možné, ne-li až pravděpodobné, že vesmírné velké vzdálenosti mohou být opravdu vědecké ego-hlouposti... přes které vlak nejede... Několik teček jen proto, že další se dá objevit v jiných zdrojích. Tak hledej, člověče, nemáš moc času…

Podle svého instinktu cítím, že se mi někdo snaží ukázat cestu k hledání Pravdy.

Těmito velkými pohnutkami jsem dospěl k tomu, že se musím sám zásadně přičinit, a proto jsem začal studovat AllatRu, Knihu, která velice přesvědčivě odkrývá námi nepoznaný duchovní svět a mnoho neviditelného, jež tu vždy bude, i kdybychom to my malí a hloupí nechtěli.


 

19. 1. ve 3:37 hod.

Dosti tvrdě jsem spal, takže vůbec nevím, čeho všeho jsem mohl být svědkem ve světě mé osobnosti a jejího okolí. Až mě nakonec přece jenom něco vzbudilo. Jakoby se mi malé hřebíčky zapichovali mezi vlasy z vrchu do středu lebky. Postupně na přeskáčku bylo jich určitě několik desítek. Prostě mi to zaměstnalo obě ruce, které chtějí vyhrát soutěž ve škrábání. Vzbudilo mě možná až to, že cítím mnoho vpichů, a to doufám, že bez negativních následků. Ještě chvíli to vnímám a přitom přemýšlím, zda si neuvědomím ještě nějaké dění v právě prošlých chvílích než jsem se úplně probral pod tlakem jakýchsi špiček. Ne, nic nevím. Jdu se napít, na toaletu a spát. Dnes to bylo rychlé, ale jaké to třeba bude mít následky? A budu o tom vědět…


 

V dalším týdnu jsem se nezávisle na dni a čase dvakrát vzbudil, kdy jsem se musel mačkat a zároveň škrábat na nose. Připadal jsem si jako šílenec, jak to tlačilo a šíleně svědělo. To opravdu nevím, kdo a proč mi na něm doslova stepoval. Ráno jsme se tomu s manželkou zasmáli. A i po této úsměvné a nenápadné akci jsme se shodli, že jsem zatím stále ještě snad v pořádku……. Uvidíme, co bude dál.

Ne, špatně ! To Co zvolíme , to bude dál…

 

kk

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář